Ďábel ve mně

Původně to měla být decentní básnička o holce, která konečně dostala rozum a vymanila se ze skomírajícího vztahu. Ta holka si ale najednou začala žít svým vlastním životem. Nevím, kde se v ní vzal ten vzdor, fakt nevím. Ačkoli – možná vím: Včera jsem se od doktorky dozvěděla, že po mých kreténkách se děsně tloustne (potvrzuju).

Tak je ode dneška neberu.

A od rána už jsem měla dvakrát pocit, že bych s rozkoší sobě vlastní dvě zákaznice utloukla lopatkou na uhlí. A to je teprv začátek.

 

Avšak ještě původněji jsem chtěla psát o tom, jak jsem dlouho nepsala, protože furt makáme, jak je nám pořád smutno po Kačence, jak Zuzka včera cvičila našeho psa a s jakýma výsledkama, ale já fakt nestíhám.

 

Zdravím proto touto cestou všechny svý příznivce a čtenáře (i ve Vancouveru a okolí ) a taky zdravím jednu pražskou Češku a slibuju, že se polepším. Nejpozději budu psát ve špitále, kam jdu na operaci břicha, takže si tam pěkně poležím. Pokud si teda nepoležím někde jinde, kde už jaksi psát nepude, žejo.

 

Tady je ta básnička a … přes všechnu tu morbiditu vám přeju krásnej den!

 

 

Před tebou klečet

(nebo stát)

a ronit slzy

šílet

kvílet

brečet

(tak jak ty to rád)

Párkrát se to stalo

(což mě mrzí)

Láska

páska

Bejvávalo?

Bejvávalo.

Bez přestání

čas se mění

vem chlup z dlaní

když tam prostě

(sprostě)

není.

Že jsi jenom můj?

Che.

Cheche.

Klidně si to opakuj

a pros

nebo breč

(křeč?)

Zahni

Na život si šáhni.

Ty (uvadlý) zbytky

z kytky

pro mě

za mě

dej tý dámě.

A táhni.