Babička umřela zítra

Ne, nejsem smířená s odchodem mých nejbližších. A nikdy nebudu. Jo, už dávno dokážu říct: Já jsem vdova., aniž bych se u toho rozbrečela.  Ono totiž rčení, že čas léčí rány, má tak trochu něco do sebe.

Ale smířená, smířená teda nejsem.

Nejdřív mě opustila prababička.

Všichni kolem mi tvrdí, že si ji nemůžu pamatovat, že jsem byla malinká; ale když jim popíšu její mluvu, její bílou, bíle vyšívanou zástěru (jakou nosívala nejspíš i Dobromila Rettigová) a chuť krupicových noků v zeleninkové polévce, nevěřícně kroutí hlavou.

Pak mě opustil můj dědeček František.

Taky jsem byla ještě malá, ale pamatuju si, jak odjížděl někam daleko do práce (dneska vím, že na šachtu na Mostecko), a když se vracel, pokaždé mi přivezl malou panenku. Vešla se do dlaně a bylo k ní příslušenství – kožešinový pytel do kočárku. Dědeček mě houpával na kolenou, byla jsem jeho milovaná vnučka a choval se ke mně jako ke královně všech moří, fakt. Pořád nedokážu uvěřit tomu, že jsem byla jediná, na koho prý byl laskavý a hodný; že jeho geny by měly být ty, co vnesly do našich povah netrpělivost, neklid a deprese.

Zemřel na rakovinu žaludku, což asi není divu – věčné bolesti hlavy zmírňoval algenou. Bral ji na kila.

Nic z jeho neklidu si nepamatuju. Jen to, že jsem usínala zásadně v manželské posteli mezi babičkou a dědou 😀 a byla jsem v bezpečí a blažená. A naučili mě číst ještě dřív, než jsem začala chodit do školy.

Pak mi umřel táta Arnošt.

Táta byl věčný oponent vůči všemu a všem (to mám po něm?); na vojně sloužil jako politicky nespolehlivá osoba u černých baronů a jeho druhým domovem pak byla věznice v Bytízu a uranové doly, což se samozřejmě podepsalo na jeho zdraví. Byl taky hráč a rváč a svým způsobem bohém a tulák po hvězdách; traduje se, jak ho jednou musela naše máma vysekávat z ledu, kam mu přimrznul kabát, když si opilý ustlal na zemi. A jak mě, když se naši rozvedli, jako mimino chtěl unést na motorce, až ho musel strejda Milan seřezat bejkovcem. Když táta umřel, nějak mu nikdo nezaklopil oči. Modré. Jako mám i já (a moje máma).

Pak mi umřela babička, manželka dědy Františka.

Nejhodnější bytost na světě, moje naprosté, stoprocentní útočiště, moje babička a já, její milovaná vnučka. S úsměvem vzpomínám, jak dokázala říct s despektem o mém tátovi, že byl ošklivej jako prdel, ač NIKDY nemluvila sprostě! (a ošklivej nebyl, jen mu nemohla odpustit, že je národností Němec a kriminálník navrch :-)) a chvíli poté mi při jiné příležitosti láskyplně řekla, že jsem celá táta 😀  Babička Miluška, drobounká postavička s černou kabelkou, v níž mi nosila čokoládu Milenu nebo atlasky.

Pak mi umřel Jiříček, můj osudový muž.

Byl lékař, byl obětavý lékař, i člověk. Na pohled nepřístupný morous, ale ve skutečnosti empatický, se srdcem ze zlata. Dělal histologie pro široširé okolí a spoustě lidí zachránil život tím, že včas odhalil něco, co ještě šlo operovat. Když se blížil jeho konec, bylo to v nemocnici, kde sám léta sedával u mikroskopu. Jeho umírání je věc, kterou nikdy nerozdýchám, která nikdy nepřebolí, a ten nejlepší lékař/čas ji nezahojí. Dodnes jsem přesvědčená o tom, že mu jeho kolegové neposkytli péči, kterou si zasloužil. A když se pak svého času psalo o člověku, kterého -s prominutím- s kdejakým prdem transportovali vrtulníkem bůhví kam, říkala jsem tomu křivda křivd.

Jednoho dne jsem svému nejlepšímu kamarádovi, pracujícímu na patologii, předala Jiříčkovo nejmilejší sako, pohladila Jirkovi naposledy ruku (a ulekla se, jak je studená) a odešla, sama ještě trochu živá.

Strejdo Milane, ty milovaný člověče, co jsi nám umřel zanedlouho potom, jsi tam s ním? Já vím, že jsi, jojojo.

My si to tak se Zuzkou říkáme, že se sešel její tatínek Jindřich a můj Jiřík a všichni ostatní, co tu s námi byli, na tamtom světě, a vesele si povídají a z té výšky na nás dávají dobrý pozor.

A u nohou se jim batolí naše zvířátka – náš Tedík č.1 a Kačenka a další. A můj prastrýc Ota, kterého tímto do nebe taky zdravím, se drží sice trochu stranou, protože byl kakabus odjakživa, ale zvířátek si hledí, to dělal vždycky.

Moji nejmilejší mrtví, dneska vám všem zapálíme svíčku a budeme na vás vzpomínat.
Hlavně na Tebe, babičko, protože Ty jsi umřela zítra.

3.11.

(Zrovna na narozeniny jedné ze svých dcer. Mé mámy.)

 

 

6 komentářů: „Babička umřela zítra

    • Kaschi, smázni to moje avízo, které jsem naprosto nevhodně prskla sem pod ten Tvůj nádherně dojemný text.

      Klikla jsem na poslední článek a teprve pak si všimla…

  1. Pingback: V čaji s citrónem se holt pravda hledá hůř « kaschika

  2. Hořkosladký, Kash. Hořký, protože ti lidi tady někomu zatraceně chyběj… ale i sladký, protože se na tomhle světě nějak – dobře – podepsali a právě proto chyběj.
    A někde tam nahoře jsou, věřme tomu. Taky už jich tam pár mám, a když si na ty díry, co po nich zůstaly, vzpomenu, občas mě popadá vztek. Asi to není smíření, jen zaprášení. Čas ty ostrý hrany zanese prachem, takže už nejsou tak nebezpečný… ale není dobrý je odhrabávat.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s