Včerejšek mě zastihl in flagranti

Osamění se bojím, to je jasný, asi jako každej. Ale samotu, samotu mám ráda. Nevadí mi. Nenudím se. Nechybí mi lidstvo, ani trochu.  Ani na šálek kávy.

Kafe si vypiju nejradši sama, společnost psa a kočky je dostačující. Nemelou pantem. Nevyžadujou odpověď či názor. Mlčej, jsou plni lásky ke mně a pohodlně se povalujou po mým boku.

Pro pocit příslušnosti k lidský rase mi bohatě stačí slyšet z dáli poťukávat kladívko, vrtat (do panelu), nebo pořvávat (na) haranty.

Ne, nevyhýbám se lidem cíleně. Když na to přijde, bývám ve společnosti ráda a bavím se skvěle. Jen jsem v posledním období nějak přesycena. Slov, lidí, jejich (i svých) činů.

I navštívila jsem onehdy svoji milou psychiatričku s tím, že se nutně musím vymanit. Odejít do ústraní. Vypnout. Na chvíli.

„Já vás, Kaschi, doma nechám. Já vidím, že to potřebujete. Jenže, mám strach. Mám strach, že mi zvlčíte. Že mi celý den nevylezete ze županu. Že nevytáhnete paty z domu. Toho se obávám.“

Donutila mě přísahat na vše, co mi je svatý, že budu chodit mezi lidi, že o sebe budu pečovat, že budu aktivní a akční, a že se jí teda nebudu v tom županu válet celej den.

Župan jsem dodržela. Župany totiž nenosím. Nesnáším, když si ho někde přisednu.

Jo, takový polodlouhý domácí triko, bohatě zdobený výšivkou a flekama po guláši nebo koprovce, to je jiná. Ale o tom řeč nebyla 😀

Nicméně jsem si pořád říkala, že to mám pod kontrolou. Že když budu chtít, tak si ty rozcuchaný vlasy prostě učešu. Když budu chtít, že si ty nehty opiluju, obočí vyškubu, a že si přiheftnu ten knoflík, co visí z kabátu jako oběšenec. A nebo že otevřu ten necesér, co na něm mám napsáno Bobrovy šminky, z doby, kdy jsem byla vtipná a líčila se, a že si zase vykouzlím na obličeji tužkou na oči a tvářenkou cosi, s čím zapadnu do lidstva.

Vlastně ani nevím, kdy se to zlomilo. Kdy jsem zvlčila.

Včerejšek mě zastihl takříkajíc in flagranti. Zastihl mě, kterak, nečesána a téměř nemyta, uvolňuji kousek místa na kuchyňském stole;  jak odsunuju stranou včerejší nákup, klubka vyšívacích přízí, notebook a knihu o prokrastinaci, a dělám Zuzce místo na talíř s lehkou večeří.

Až sem by to ještě šlo. Vždyť i tu večeři jsem jí připravila sama.

Jen ten příbor … Vrozený pud hospodyňky mi zavelel, že příbor nemůžu jen tak položit na stůl (ubrusu kvůli možným kočičím přeskokům nemaje). Tak jsem ten nůž a vidličku, se vší úctou ke strávníkovi, položila napravo od talíře … na paragon z Lídlu.

Tak já teda nevim, pani doktorko.

6 komentářů: „Včerejšek mě zastihl in flagranti

  1. Pche! Takovéhle inflagranti…?! Žádné zvlčení, jen lehký nádech zvlčeníčka. A psychology neber vážně. Ani ty oblíbený. Jsou to jenom naučený lidi a kdoví, co je učili?

    Já si připadám jako vzor všech hospodyněk, připravím-li večeři. Byť nečesaná a v županu, který sundavám jen v krajní nutnosti. Což je v zrovna této době takřka denně.

  2. Mirko, Ty jsi jen a pouze ležérní, to je rozdíl :-)) A navíc – Tebe drží v haptáku Jardelek s Vaneskou a jejich školní docházka a nutnost tvořit copánky a vybarvovat úkoly a tak. Ty nezvlčíš okolnostmi :-))

  3. tomu rozumím naprosto, že když člověk nic nemusí tak prostě nic nedělá. nemusím tak nicnedělám. ale je to zvlčení? ty tvoje příklady nejsou moc dobré protože tak to dělám furt a ani mě nenapadlo že by to mohlo být špatně. určitě si do konce života už nikdy neopiluju nehty a nevyškubu obočí, a ani se nenamaluju. a jídlo uvařím jen když je hlad a někdo to po mě chce. to s tím příborem jsem nepochopila vůbec. co jako s tím má kočka. když kočku opusinkuju na všecky místa, tak s ní můžu i jíst z jednoho talíře.

    tak se mi zdá že jsi nějáká akurátní 🙂

    • Ahoj ratko,
      kočenka s tím nemá ničehož, jenom to, že kdyby byl na stole ubrus, ona by ho v zápalu boje strhla a někdo by se musel ohýbat a sbírat to, to je celé 😀 Jen mi prostě ve chvíli předkládání jídla hladovému objektu blesklo hlavou, že dobré mravy velí prostřít, víš? Jakože jsem tím chtěla prokázat úctu . 😀

      • jo taaak 🙂 tak to je skvělý nápad. paragon z Lidlu je tak akorát dlouhý. ideální. Jsem to pochopila špatně. myselal jsem si prvně že vaše číča nesmí na stůl a že nesmí jíst se s trávníkem z talíře. tak to je u nás. zakazuje to manžel. a já dovoluju. takže je to mela.

        • 😀
          Nene, u nás to nikdo nezakazuje, nepokouší se, neb by nebyl vyslyšen. Pouze naše mutti měla tendence, poté co si kočička nechtíc ucvrnkla na gauč v pracovně a bylo nutno ho vyhodit, že by jako zavírala dveře do pracovny a koupelny. Ale to se se zlou potázala, kočka si to nenechá líbit! 😀

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s