Včera jsem od rána brečela.

Jako želva. Já vždycky držím, mlčky trpím, ale ono se to, což asi zná každý, nasčítá, a pak už stačí jen – kap – a je vymalováno.

Už večer předtím mě vydeptala kočka, ale tak, že málem dostala batůžek a táhla za Mikešem k cirkusu!

Já něco píšu, a ona mi, pořád dokola, několik hodin, do toho úřadováního buď leze, drcá do počítače, šlape po klávesnici a spouští funkce, které já následně neumím odstranit, a nebo se mi šolíchá o nohy, a pak kousne a uteče.

To je o nervy. A ještě abych se hlídala a nezařvala Au!, protože to děsně nabudí našeho psa a hned ji letí srovnat.

Pak nám vypověděla službu nová televize. Máme sice ještě dvě, ale jedna je příliš velká a nechceme ji v dočasném bydlení vybalovat, a navíc mi momentálně slouží jako čelo postele, a druhá je tak těžká, že ji neuzvedneme. Takže vyřizovat reklamaci. Snažíme se to pojmout jako zpestření našich ostatních byrokratických pochůzek (změna OP a z toho vyplývající změny) , ale moc se nedaří, mě takové akce naprosto rozhodí.

Pak jsme zjistily, že velkomožný úředník ze stavebního úřadu se blbě vyspal, a že budeme muset pokorně počkat, až se vyspí lépe, protože původní můj plán, tedy zařvat na něj, ať si ty papíry strčí třeba do prdele, Zuzka striktně odmítla. A úplatky nikomu nosit nehodláme.

Následovalo několik objevů, a to, že maliník, který jiným roste jako plevel, nám zašel, že na rybízu a jablůňce si mravenci založili mšicí kolonie, a že na téměř každém listu angreštu, naší chloubě, se povaluje hnusná zelená housenka, a s nohou přes nohu nám, svině, ty listy ožírá.

A stavba?

Instalatérů jako šafránu, o tesařích a klempířích nemluvě, člověk aby nedělal nic jiného než se lísal, doprošoval a pokořoval. Už mě i napadlo, že nevyšumět doztracena ten můj někdejší mimomanželský vztah s klempířem, mohly jsme dneska mít okapy. Za hubičku. 😀 (To je legrace, se ví, že bychom to zaplatily!)

Tak mě to zase tak trochu dohnalo a dostalo, rozbrečela jsem se; a ono když začne plakat hystoerik, semele všechny křivdy světa, a konec nářků v nedohlednu.

Naštěstí jsme ale zaznamenaly jedno malé plus, a to, že místním slimákům chutná Gambrinus 10 víc než naše budoucí dýně.

Tak jsem

konečně

přestala

plakat …

5 komentářů: „Včera jsem od rána brečela.

  1. Musí to být úlevný, spustit odplavující pláč. Tohle já neznám. Já totiž brečet neumím. Tedy k vůli něčemu čemukoli, pokud se to smrti netýká. Dojímám se taky u filmů a tak…ale nad nepřízní osudu svého jsem nikdy ani maličko nezabrečela. Dokonce ani bolestí mě nikdo brečel neviděl. Ani když jsem byla maličká. To jsem si někam zalezla, když se to vydržet nedalo a tekly mi tiše slzy po zkřivené tváři. Jednou jsem to říkala mým ubrečeným bílým vnoučátkům. Myslím, že mi tak docela nevěřila, vnoučátka: Ne že bys nemluvila pravdu, ale asi to už nepamatuješ.“ Pamatuju si to, moc dobře si to pamatuju. Nevím, proč tomu tak je.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s