Šmarjá, to to letí!

Koukám, že jsem neblogovala od podzimu. A bůhví, jestli ne od tamtoho podzimu! To je šlendrián, to to vedu!

No, tak zase jen heslovitě, kdyby někoho zajímalo, jak se máme, co děláme a tak.

Zvykáme si na bydlení na vsi. Vlastně… už jsme si zvykly. A milujeme to.

Zuzka začala brát na pokyn lékařky prášky na tlak, ale tak jí rozhodily systém, že je zase musela vysadit. Nízký tlak teď řeší vínem, konkrétně šampusem, protože my alkohol doma nemíváme, a tohle byl dárek, co nám v lednici strašil rok. Tak teď nám v lednici straší dál, ale otevřený a zašpuntovaný kusem hajzlpapíru, špuntu nemajíce 😀 , protože Zuzka nevypije víc než sklenku denně a já ani to ne. (Já když piju, tak zvracím. Takže nepiju.) Jinak je, Zuzka, kutil, zahradník, opravář a činí vše, co je třeba, aby naše latifundie vzkvétaly, a co já neudýchám.

 

Já? Já jsem, bohužel, asi nejtlustější a nejvyžranější co jsem kdy byla. Je to divný: vím to, vím taky, že je jen a jen v mé moci to změnit, že můžu být poloviční, když budu chtít, ale… Mockrát se přistihnu, jak sama sobě lžu, že jím jen malé porce, a pak tajně užírám, a sežeru ty porce ještě dvě; tak to je potom těžký, že, když si to ta hlava stále ne a ne přebrat. Ale už spoustu let nekouříme, taky mi to sepnulo, tak snad mi sepne i tohle, a rychle, abych si ještě stihla užít života v neškrtících hadrech a bez funění. (Neopakuju se? Mám pocit, že tohle už jsem psala.) Jsem stále stejně vzteklá, často nespravedlivá, protivná. Mám dva psychiatry, teda psychologa a cvokaře, ale jak je vidět, obojí je tak nějak … k ničemu. Často mám pocit, že já a můj psycholog spíš řešíme problémy mého psychologa, které mají navíc vzestupnou tendenci, takže se občas bojím, aby se nezcvokl a přemýšlím, zdali již nenastal čas, kdy bych ho měla odvléct ke svému psychiatrovi stran medikace. Takže jsem vzteklá spíš víc, než míň. Někdy Zuzku obdivuju, že to se mnou vydrží. S cholerikem. Já bych mě, být jí, skopla ze schodů. (Ale to bych jí neradila!) Asi to bude tím, že někdy jsem naopak vtipná a zábavná a vůbec nejsem vzteklá 😀

Občas hlídáme vnoučata, Káju a Jasmínku, řečenou „naše Dorka“. Ne že bych, všeobecně, z hlídání harantů byla nějaká vodvázaná, to jsem, přiznejme si to bez mučení, nebyla nikdy v životě, někdo to tak má bohužel nastaveno: hrát s dětma pexeso nebo nedejbože Člověče, nezlob se!, to je pro mě pobyt v předpeklí, což už jsem možná taky psala, nojo, já mám holt tendenci některé vošklivosti opakovat 😀 Jenže ti naši vnoučci, jak rostou a mají stále propracovanější, sofistikovanější uvažování, a dá se s nima mluvit tak jako v dospělácké rovině, to by se člověk kolikrát uřehtal a člověka to baví a je mnohdy až nadšen, jak to je vtipný a celý po něm 😀 Dokonce jsem zrovna nedávno dospěla k závěru, že už požívají takové naší důvěry, že snad na WC a do ložnice už můžeme do dveří vrátit klíče, kteréžto jsme dlouhodobě raději schovaly na bezpečné místo, aby se to někde nezamklo 😀

Postupně nám stářím umřely naše dvě kočindy, a okamžitě a střelhbitě se k nám vnutily další čekatelky. V současné době krmíme celkem 13!!! koček, z toho 10 jsme jich měly přes zimu stabilně doma, což znamená veškeré příjmy vložit do kočičích konzerv, kastrací, podestýlek a kapek za krk, (které jsou stejně na hovno a my se staly přebornicemi v míchání různých tinktur a odpuzovačů, jako je třeba Alpa a hřebíček, což je ale na hovno č. 2, mezi námi.). Znamená to dvěstěkrát denně všechno otírat hadrem a mýt si ruce, a někdy brečet vzteky a proklínat blbce, kteří pořídí fakanům živého plyšáčka a pak ho tady, na vsi, prostě nechají napospas osudu. Nemluvě o zničeném novém nábytku (ale všechno to dělá jeden jediný kripl!); zde jsme došly k jistotě, že nejjistější bude ponechat ve vybavení bytu stůl, židle, lavici a místo sedačky případně pořídit holou pryčnu.

Někdy, když ráno vzteky brečím, že bych ty kurvy nejradši zabila, Zuzce rupnou nervy a zařve na mě: „No tak je zabij!“

A já hned odvětím (již klidným hlasem):„To určitě!“ 😀

Naštěstí je ale jaro, všechno se to přesunulo na zahradu, čili myšlenky na holobyt zatím můžeme odsunout na Indy.

(Update: Před pár minutama Zuzka odcházela do práce: vplula nohou do připravené boty a zařvala: „Panebože, já tam mám nachcáno, no to snad NE!!!“ To zas ten malý kripl, on si z té zahrady stihne odběhnout Zuzce do boty.)

Takže ty minulé měsíce, co jsem neblogovala, by se daly shrnout do konstatování, že je vše při starém. Stále:

  • pracujeme
  • vaříme
  • pečeme
  • užíváme si na zahradě
  • pěstujeme libeček, pažitku a další bylinky
  • užíváme si (v) domečku
  • chováme kočky (a samozřejmě i našeho psa)
  • hádáme se
  • nehádáme se
  • fandíme spratkovi při studiu VŠ a nebo když běží pražský půlmaraton, a tak vůbec
  • dáváme dohromady domeček (Zuzka)
  • píšeme nekončící román (já)
  • strašně se těšíme na maliny a višně a bůhvíco ještě
  • někdy pláčeme
  • někdy se tetelíme radostí

 

A zestárly jsme.

 

Hezké dny, lidi!

Já se zase ozvu.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s