Ta noc byla drsná

Včera večer. V domnění, že když to jsou jen brambory, nic se nemůže stát, pustila jsem z rukou otěže svého hubnutí, a přežrala se. Jo, už zas.

Že něco není v pořádku jsem pochopila při první křeči.  Zvyklá tomu, že mé tělo sešrotuje cokoli si zamanu, a nic mu není, překvapila mě neviditelná pěst, která mi vrazila do žaludku.

Pomyslela jsem si, že ajajaj, nepříjemné, ale s espumisánkem to dáme, kopla jsem do sebe dvě zázračné žluté kuličky a v poklidu jsem čekala, až ta vzduchová bublina vyjde někudy (promiňte!) ven.

Nevyšla. Naopak se do mých útrob zavrtala další pěst; zůstala, a párkrát se pootočila o devadesát stupňů doprava. A zpátky. Doprava, zpátky. Doplazila jsem se pro další kuličku, tentokrát zelenou. Po zjištění, že ani ona mi nepomůže, jsem mírně zneklidněla.

„Čím ses zase přecpala?“ zeptala se Zuzka, když mě večer našla sténající a schoulenou do klubíčka. Že jsem si na ty brambory dala trochu tatarky už ze mě nemusela ani páčit, vím, kdy je čas kápnout božskou. Zavolat doktorovi jsem odmítla, doufala jsem, že si mé tělo ještě dá říct bez zásahu vyšší autority. Před spaním jsem spolkla kapky proti bolesti a na několik minut jsem skutečně usnula.

Probral mě až další dobře mířený úder na solar plexus (no, nebo prostě tam někam) a jeho intenzita mě zvedla z lehu přímo do stoje spatného. Odpochodovala jsem do kuchyně, kde jsem si dala další část kapek na bolest a rovnou začala mýt nádobí. Kdybychom toho lékaře fakt musely volat, aby si o nás nepomyslel kdovíco.

Totiž: několik dní jsme opět naháněly po všech čertech pana Hovnocuca a vzhledem k příslibu, že už určitě přijede ráno, jsem špinavé nádobí nechala ve dřezu na ráno.

Takže se od našeho domečku do noci linulo lkaní, sténání, úpění, cinkání nádobí, pláč, proklínání líného pana Hovnocuca, pak bylo slyšet vrzání dveří, jak jsem chodila tu vodu z nádobí vylévat ven, dovolávání se pánabožíčka a sliby, že už budu opravdu ale opravdu hodná, když mě to přestane bolet, prosím prosííííím!

Přestalo!

A já slib dodržela. Ke snídani jsem měla suchou housku a hořký čaj, a poté jsem celý den na suché rýži. No dobře, tak se lžičkou másla. A jsem hodná i přesto, že sama Zuzka prohlásila, že jsem ty bolesti nakonec asi vůbec neměla z tatarky a z přežrání, ale ze stresu, protože z toho Hovnocuca je už ve stresu půlka obce.

Jestli ráno přijel? No jistěže ne. Teprve někdy po obědě milostivě zvedl sousedce telefon a sdělil jí, že nemá náladu. Možná, možná přijede zítra. Když se mu bude chtít.

No, k nám už ne, nebudu si kvůli němu pěstovat stresové vředy, ty si umím vypěstovat i bez něho. Hovada. Při chudičké snídani jsem obvolala majitele fekálních vozů z celého středočeského kraje, a nějaká spolupráce se rýsuje. Sice to bude dražší, ale zato delší cesta 😀 , ale snad s menšími problémy.

A vo to de.

P.S.

Volala mi Zuzka, že jede domů, a co má nakoupit, tak jí povídám, že bych si strašně dala uzenou makrelu. A ještě radši rajskou! Nebo šunkovou rolku v aspiku.

Zařvala na mě jako na cizího!

😀

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s