Hovory z čekárny

Včera v čekárně u cvokaře:

Naproti nám seděla paní, která vypadala tak trochu jako Máňa, co bydlela v paneláku nad námi, jen trochu větší. Taková starší, výřečná, životem zocelená osoba.

Dala se s námi do řeči, nejdřív o našem psovi, kterého jsme držely na klíně, pak začala vyprávět, že mají taky psa, i jeho jméno řekla, a že mají krásnej byt na Neklance, tři jedna, a ten jim koupil jeden Ital, protože chtěl degret na ten jejich původní byt, jinak by si ho dovolit nemohly, to je peněz, pani, a že v něm bydlí s dcerou, protože dcera už je dlouho rozvedená, jmenuje se Mirka, ona na ní volá Mirčo, Mirčo, a když Mirča rychle nejde, tak pes utíká bytem a štěká, aby si pospíšila; a do toho přišla osobně Mirča (sympaťanda, a podobná té z Pupenda, jak vyžadovala heslo rododendron rododendron rododendron), která mámu přivezla a čekala venku v autě, a aby se neřeklo, otočila oči v sloup, že o ní matka vypráví, ale bylo vidět, že už je zvyklá, že má ukecanou matku, a že si spolu rozumí.

Pak se babča vyptávala, jestli jsme se Zuzkou sestry (Nojo, to se vám to bydlí v domečku, to věřím, když tam nejste sama, když tam máte tadyhle sestru, je to sestra, žejo…) a pak nám řekla, jak si s Mirčou někdy lezou na nervy (Mirča mezitím odešla kouřit), ale že je ráda, že spolu bydlí, že se Mirča o ni postará, když potřebuje vylézt z vany nebo něco, že měla kdysi raka, a že jí vzali prso, a než jsem se stihla nadechnout k nějakému komentáři, vyhrnula si svetr a ukázala nám, jak to prso nemá, a řekla Nojónó, je mně pětasedumdesát, tak co. Pak mi řekla, že doktorovi je taky pětasedumdesát, a já řekla, že zírám, že jsem myslela, že je mladší, a ona To víte, von furt běhá po lese. Pak ještě řekla, že už má zase raka, tentokrát střeva, a než jsem se stihla zase nadechnout a něco zablekotat, shrnula si kalhoty a předvedla nám vývod, nalepený na břiše.

Pak plynule přešla k tomu, že Mirče radila, ať se vdá a když to nebude klapat, tak se  kdyžtak rozvede, a půjde bydlet k ní, a tato se vdala a vzápětí rozvedla, protože to neklapalo, a šla bydlet k ní, ale to už je, pani, dobrejch třicet let, a že Mirča strašně kouří a pracuje v metru, a maj´tam ten kumbál zahulenej, a ještě stihla komentovat dění kolem. Do čekárny přišel kluk, takový tlouštík, skoro jako já, ale mladý, trochu snědý, s kudrnatými delšími vlasy, které by mu, za jiných okolností, spadaly na ramena, ony se však rozhodly poletovat mu kolem hlavy jako obrovská svatozář.

Pořád se usmíval a pohupoval, vlastně dělal rukama a nohama pohyby, jako když stojí v té dětské pouťové houpačce a chce se hodně rozhoupat.

Tahle paní se s ním hned dala do řeči, že mají v baráku taky romáky, že jedni stojej za hovno, dělaj v noci bordel, to víte, to je ta jejich nátura, ale ti další dvoje jsou ok, a vytáhla z něj, že má invalidní důchod čtyři tisíce, a že bydlí na ubytovně, kde platí sedm, město mu to doplácí, a že teď dostane na Žižkově sociální byt a bude platit tři tisíce, že to je výborný a že se těší, pokud teda neskočí pod vlak, a to bude teda asi Markéta koukat.

A babča hned: Vy máte Markétu? A to ona skočí s váma, nebo vy sám? Tak aspoň skočte pořádně, když skočíte blbě, tak to je na prd.

A pak vrzly dveře, vrzly v pantu, do čekárny vstrčil hlavu doktor, a jak je jeho dobrým zvykem, nerudně (proč by člověk měl jít od doktora, notabene od cvokaře, uklidněn, že) vyvolal mé jméno, čímž ten veletok informací navždy přerušil.

Pak jsme se Zuzkou zajely ke hřbitůvku, kde má pochované rodiče, a tam jsme, vyhládlé, před hřbitovem na lavičce rozbily piknikový stan se sekanou, houskou, hořčicí a nezdravým nápojem. Přibelhala se tam z protějšího domečku babča o holích, sedla si vedle nás, omluvila se, že nám nechce koukat do pusy, Zuzka jí řekla, že nám to nevadí, a už to jelo, jako v čekárně, opřela si hole, usadila se, z nákupní síťovky vytáhla polystyrenovou desku, vložila si ji za záda, protože ji bolí v kříži, a hned jsme se dozvěděly, že jí je osmdesát šest, synovi šedesát dva nebo čtyři, důchod dělá tolik a tolik, syn už má taky důchod, a že jejich dům je támhleten, milión by za něj byl (hm, spíš tak sedm, myslím já) ale co je to platný, nemají na omítku, no kdepak by na to z důchodu vzali… Až jsme se dopracovaly k tomu, že dobře znala Zuzčiny rodiče, s taťkou dokonce chodila do třídy. A že ví, že je tady pochovanej. A když se tam přibelhala ještě jedna babča o holích, tak tahle si ty generace v hlavě nějak pootočila, a té druhé řekla: Hele, tadyta paní tu má pochovanýho syna, a já jsem s ním chodila do školy.

Vzpomněla jsem si, jak jsem tuhle tiše běsnila a úpěla, když mi máti řekla, že o mně vykládala svojí doktorce. Navíc cizí. Nový. Že když mi zemřel manžel – víte, on byl lékař, tady vedle vás -, tak že jsem se vzdala dědictví. Kde to vzala, nevím. Asi měla pocit, že jsme poskvrněná rodina, a měla potřebu hájit naši čest. A nebo když psala Martě Kubišové o tom, jak pečujeme o psa a kočky, jak pečujeme i o kocoura pana Hapky (stále  nepotvrzeno, jen domněnka, usuzuje se podle toho, že má kocour každé oko jiné, jako na fotkách s Hapkou, a objevil se u nás po smrti pana skladatele), a že by nám Horáček mohl na toho kocoura přispívat, když měl Hapku rád, tak že bude určitě rád i za kocoura, a že mu to asi napíše (tak to už jsem zařvala Opovaž se!), a jak Zuzka to a ono, a jak se Zuzkou žijeme, a…

Ráda bych touto cestou vzdala hold všem Mirčám, které umí nehnout brvou, když na vlastní uši slyší své matky v čekárnách svých lékařů a na lavičkách v parku vykládat, vykládat, vykládat….

😀

 

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s