Chtěla bych něco napsat.

Nutně. Vypsat ten příběh, který mě v posledních týdnech totálně rozdrásal, rozžvýkal a vyplivl před bránu bělehradského hřbitova Lešće. Příběh jednoho vztahu, s nímž jsem si vlastně nikdy pořádně nevěděla rady

(má mě rád, nemá mě rád, má mě rád, a bílé lístky kopretiny se, bez odpovědi, snášejí k zemi), a z jehož střípků teprve teď, po několika desetiletích, skládám mozaiku. Poslední náš kontakt proběhl v době, když byl bombardován Bělehrad a já mu posílala cigarety, jednak protože jich byl v Bělehradě nedostatek, a pak abych dala najevo svoji podporu Srbům. Kontakt probíhal telefonicky a ve vší počestnosti, byla jsem už vdaná za druhého, stejně důležitého muže mého života. Takže cigára, pár telefonátů Most – Bělehrad, jestli obdržel nevyžádanou zásilku, jeho láskyplné Ej bre, šta to radiš?! a nenásilný konec veškeré komunikace. Věděla jsem, že se u něj občas zastaví má kamarádka, že není sám, že je v pořádku, a to mi stačilo.
Nevím, proč zrovna teď pátrám a kutám v krabicích se starými fotografiemi, proč jsem to nenechala spát, jak říká Zuzka. Možná, že je to tím věkem: nedávné narozeniny mi připomněly, že čas se krátí a otevřené kruhy je nutno pomalu uzavřít. Takže jsem začala rozplétat tu záhadu: kdo to byl, jaký byl, jak moc mě (ne)miloval, proč si se mnou dával tu práci, abych nebyla pouhým konzumentem a turistickým uživatelem srbštiny, ale abych ji vymakala na vyšší úroveň. Proč se na mé úspěchy tvářil hrdě a pyšně, když si myslel, že se nedívám. Proč mi ale nikdy v životě neřekl miluju tě, když jsem o to tak stála. Proč mi (mlčky) posílal literaturu, i když už jsme dávno nebyli spolu. A hudbu. A taky jsem se chtěla podívat pravdě do očí: komu tím vztahem možná ublížil on, a komu já. Najdou se takoví.

Jenže ti, kterých se to kdysi dotýkalo, mi velkoryse odpustili. A nejen to: jeho syn mi ochotně zodpověděl otázky, které mě po ta desetiletí trápily,  a nabídl mi setkání a doprovod… k tátovu hrobu. A víc napsat nesmím, i když se trochu zalykám. Je toho víc, víc, víc… Snad jen to, že nás zkontaktovala má dcera. A že číslo na jeho syna teď mám uložené v mobilu (a bodne mě u srdce, kdykoli přes něj přejedu). Pointa, nad kterou by se pousmál i on. Zbytek příběhu, který Zuzka nazývá Celkem banální příběh jedné dlouhé nevěry (ale Zuzka není objektivní a navíc už mě má po krk 😀 ) si nechám pro sebe…

A jak jsem tak pátrala ve starých fotografiích, našla jsem poklad: milostný dopis od mého manžela, určený mně. Jenom mně. I dnes jsem zůstala užaslá, že tak vzdělaný, moudrý a úctyhodný muž si jednoho dne sedl ke stolu a napsal něco, za co by i K.H. Máchu strčil do kapsy. (Já jsem holt přes ta slova, na slovech se nechám utáhnout snadněji než na vařené nudli nebo dokonce i propečeném steaku 😀 )

Pro tyhle chvíle jsem tomu prvnímu muži dala přednost, ale oba jsou pro mě stejně důležití a oba dva budu mít napořád tady (ťukám si na čelo) a tady (zlehka si poplácám místo, kde obyčejně bývá srdce).

Zuzka to ví. Vejde se tam taky.

A ještě se toho tam vejde…

2 komentáře: „Chtěla bych něco napsat.

  1. Přečetla jsem pečlivě a dost mě to zasáhlo. V životě prožijeme nečekané momenty,které dovedou pořádně říznout, toto je asi jeden z nich. Dopis tvého muže je určitě jedinečný, musí to být vyjímečný člověk, a ten bývalý musel být taky v něčem jedinečný, i když asi pro vztah složitější. Vybrala sis určitě dobře, i když na toho druhého nezapomeneš.

    • Ivanko, promiň, že jsem Ti dřív neodpověděla, nevšimla jsem si Tvého komentáře. Můj manžel už je také mrtvý, a ano, byl to výjimečný člověk…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s