Zpátky do přístavu!

aneb Nic není jako ve filmu. A navíc je všechno hrozně relativní.

Tak jsem tady, po delší odmlce, zase. (Což by mohlo někoho maximálně nasrat, a někoho naopak potěšit, to je hrozně relativní. Ty druhý srdečně zdravím.)

 

Má nepřítomnost nebyla, jak se mohlo zdát, způsobena tím minulým článkem (a reakcema), kterej se trochu vymykal.

Důvod je jednodušší:

Mám hodně práce.

Překlady. Když jsem překladatel.

Mám hodně překladů.

A taky jsem na ně měla hodně času – měsíc.

Asi tak dvacet sedm dní jsem se válela a nedělala lautr nic.

Jen jsem si tak čmárala písmenka do sešitu a přemýšlela nad nesmrtelností chrousta.

Jo, a léčila zuby.

A duši.

(Sešívala jsem dilatace a odstraňovala zbytečný abscesy a zbytnění.)

A do toho se pořád chodím koukat na naše nový okna.

Jsou krásný.

Pokuřuju, čumim a přesazuju kytky.

 

A poslední dny se mi k těm původním překladům nahrnuly další.

Takže jsem nechala duši duší, zapíchla čalounickou dratev do jehelníčku, a vrhla jsem se na práci.

Momentálně ve dne v noci visím na internetu, obtěžuju studenty z elektrotechnickejch fakult v zahraničí, a probírám s nima, proč je v cívce napětí takový a ne makový, a jak může být manžeta tvaru L, když snad má sakra být kulatá, a co to vůbec ta manžeta je, když to není na košili.

Každou volnou pauzu přešaltuju a zabrousím mezi námořníky. Tam mě zase zajímá, co je to takovej nátok vody k propeleru, a nebo co to je ten kýl.

Vždycky jsem si myslela (teda pokud jsem na to myslela), že je to taková ta tyč, co na ní visí plachta/ pirátská vlajka.

Teprve Zuzka mě vyvedla z omylu (Ona ví fakt všechno!!!). Tak už vím, že to je cosi dole, co udržuje stabilitu lodi.

 

Dozvěděla jsem se i jiný zajímavý věci, který se mi určitě budou jednou hodit.

Třeba to, že v jistý zemi (nevim, jak u nás) nesmí kotvit (nebo plout) víc než tři válečný lodě jiných mocností. A musej mít vyvěšenej prapor. Jednak tý země, kde courají, a jednak svý.

A nebo že ponorka musí plout po povrchu, a taky ani ránu bez vlajek.

A že se někdo chce pohrabat na mořským dně?

Cože?!

Tůdle!

Národní bohatství – pazoury pryč!

 

I každý popojíždění (popoplavávání) plachetnicí, co ve filmech vypadá, že když mám plachetnici (a řidičák), tak jen tak sednu a frčím, něco obnáší.

Někde žádat o povolení vyplout.

A teď kam, to je taky dost podstatný. Zapomeňte, že támhle někde vidíte břehy Tramtárie, tak si tam lážo plážo doplujete a utrhnete si (nedejbože!) pár kytek.

Leda prd.

Máte vyběhaný povolení pro určitý zóny?

Nemáte, žejo.

Tak padejte zpátky do přístavu!

 

Tak takhle to se mnou je.

Píšu, až se ze mě kouří.

Mezitím překládám básně jednoho hodně nadějnýho cizince, který mají vyjít knižně, a který už měly být taky dávno přeložený.

A mezitím píšu básničky (teda pokouším se, zatím mám jen bobra a ledňáčka) pro jednu chráněnou krajinnou oblast, protože mě o to požádali, a protože přání se mají plnit.

Až všechny tyhle závazky splním, chystám se:

– Sundat nátěr z jedný starožitný skříňky, co jsem ji ukořistila u popelnic, natřít ji lazurou (nebo jen voskem) a dát si do ní barvy

– Věnovat se linorytu a sítotisku. Teda – to zní, jakože to dělám furt, tak to ne, chci to jen zkusit. Malou razničku už jsem si vyrobila, heč, a až mi soused přinese ze sklepa lino, jdu do další!

– Atd., atd., atd.

Hlavně ale, hlavně si dám nohy na stůl, cigáro, kafe, a budu chvíli jen tak čumět do blba!

Teda ťukťuk.

Tohle si plánoval můj otčím, jak si pěkně odpočine, až udělá tohle a tamto. A když to všechno dodělal a sedl si ke kafi, ranila ho mrtvice.

Takže radši nic moc neplánuju.

 

Musím jít, pes chce jít za fenečkama.

 

Tak ahoj, deníčku, a já zase přijdu.

(Což by mohlo někoho maximálně nasrat, a někoho naopak potěšit, to je hrozně relativní. Ty druhý srdečně zdravím. )